Vidí zástupci zaměstnavatelských organizací, či evropských vlád nynější situaci rozdílně, což by se u takového tripartitního sezení dalo předpokládat?
Pochopitelně si každý hlídá svůj píseček. Zástupci vlád a evropských institucí upřednostňují kroky k udržení sociální a politické stability. Chtějí zabránit stavu, že Evropané vyjdou houfně do ulic a bude nutné čelit otevřeným konfliktům. Zástupci firem zas hledí chránit svůj investovaný podnikatelský kapitál. No, a odborům jde především o lidi a není podstatné, zda jsou odborově organizovaní, či stojí mimo. Nebo dokonce už jsou teď bez práce a odkázáni na podporu. Ale musím říci, že samo jednání konfliktní moc nebylo, spíše byla snaha hledat shodu.
Tomu nerozumím? Vždyť zájmy těch tří stran na jednání nejsou společné!
To jistě nejsou, ale nejsou ani dramaticky rozdílné a doufám, že se při dobré vůli dá najít společný jmenovatel.
V čem?
Je docela shoda na příčinách krize i na potřebě její náklady rozdělit tak, aby v souhrnu byly škody co nejmenší, byť mluvíme o stovkách miliard euro. Spor se povede hlavně o nástroje a opatření, jak krizi co nejrychleji utlumit a obrátit k dalšímu růstu. Aniž to bylo někým výslovněji řečeno, je cítit naštvanost na Američany a na globální finanční elity jako iniciátory krize. Spojené státy si totiž navykly paraziticky žít na dluh – už si půjčili dva biliony dolarů, z toho třetinu od šetřivých Číňanů. Americký finanční sektor, speciálně jejich privátní investiční bankovnictví, se časem zdeformovalo do té míry, že zprvu bylo supervýkonné, ale nyní k jeho záchraně bude třeba už beztak olbřímí americký státní dluh nejspíš zdvojnásobit, a to zřejmě rychle. Američané se tak znovu musí spoléhat na to, že jejich dluhy bude dál celý svět kupovat, že se jim bude dál věřit.
Finanční krize by však do Evropy nepřeskočila tak snadno, kdyby…
…ano, kdyby se některé – většinou ty nejlepší evropské banky – nepokusily na amerických závratných spekulačních výnosech přiživovat, byznys je byznys. Dokud toto globální finanční letadlo stoupalo, bylo všem hej: rostly ekonomiky, zisky, rostly spotřeba i platy a hlavně prebendy těch nejlépe placených. To vše je ale pryč. Teď už i ti největší popírači krize vidí, že další finanční bublina praskla, že globální bankovní sektor i po stamiliardových záchranných injekcích zachvátila nedůvěra případně panika, ten znehybněl a nákaza se šíří dál.
Než se dostaneme k východiskům – aspoň doufám, že nějaká jsou – tak můžete nějak více přiblížit ekonomický vývoj v Evropě?
Záměrně se budu vyhýbat konkrétním číslům, čtenář se ostatně může podívat na webové stránky eurostatu či ČMKOS. Teď jsme tam dali poslední studii mých kolegů „Ekonomická krize – pohled odborů“. Důležitější se mi ale zdají vývojové tendence většiny čísel. Situace je opravdu krajně neradostná, protože pokles je plošný co do odvětví i jednotlivých zemí, rozdíl je jen v míře útlumu. Ty země, které ještě měly v roce 2008 čtvrtletní růsty produktu v malých, ale kladných číslech, asi tak plus jedno až dvě procenta, nyní pro rok 2009 již opatrně odhadují nulový, či mírně záporný růst; ty země, které dosud rostly rychleji (okolo pěti procent a více), hlásí zpomalení asi na polovinu předchozích přírůstků.
Týká se i naší ekonomiky?
Bohužel a násobně. Teď se teprve vymstí přílišné spoléhání se na „neviditelnou ruku“, projeví se chybná ekonomická diplomacie vedoucí k vyklizení tradičních trhů, na které jsme obtížně dostávali už za první republiky. Obávám se, že s ohledem na její sice chvályhodné exportní zaměření, ale už nedobře nastavený výrobkový i teritoriální profil budeme mít obrovské problémy. Aby toho nebylo dost, k tomu se připočtou trpké plody „reforem“ daní, proděravělé a finančně podceněné sociální sítě, znejistěného zdravotnictví, neúčinné bytové politiky a koncepčně vadného zákona o regulaci nájemného. Pokud přičteme dlouhodobou nečinnost této koaliční vlády, pak by dopady globální krize u nás mohly být ještě vyšší, než jinde.
Tady snad lze s čísly operovat?
Budiž. Jestli jsme ještě v letech 2006 a 2007 měli reálný ekonomický růst okolo 6 procent a počítali, že se na hladině asi tak pětiprocentních ročních přírůstků ještě pár let udrží, tak již vloni mohl přírůstek zpomalit tak na 4 procenta či níže, statistiky ještě nejsou. Přitom se ví, že odbory byly jediné, které již na sklonku loňského léta křičely, že odhadovat na letošek ještě zrychlení tempa ekonomického růstu na 4,8 procent je úplný nesmysl. Vláda si jako obvykle nedala říci a postavila na tomto růstovém optimismu, či spíše idiotismu, který jí vydržel až do listopadu, i celý státní rozpočet na letošní rok.
Nechci být špatným prorokem, ale jestli se brzy ukáže, že již ve 4. čtvrtletí 2008 se růst hrubého domácího produktu fakticky zastavil, to znamená bude někde od mínus půl procenta do plus půl procenta, pak letošní celý rok nebude asi jiný a není realistické pracovat s jakýmkoliv kladným přírůstkem. Jestli ministr Kalousek dokázal během dvou měsíců – od půlky listopadu do půlky ledna – až pod tlakem událostí snížit oficiální vládní odhad přírůstku tempa hrubého domácího produktu o dvě třetiny, tedy ze 4,8 na 1,4 procenta, ale přitom velkohubě ještě v prosinci veřejně varování odborů ironizovat parafrází, že „toho bohdá nebude, aby se globální finanční krize snad Česku vyhnula“, tak mu vůbec nepřeji, aby – až se rok s rokem sejde – tedy někdy v půli února 2010, musel konstatovat, že v roce 2009 ekonomický výkon této země klesl možná až o desetinu. Zatím to k tak drastickému poklesu směřuje, bohužel. A to nebude ostuda „nejlepšího evropského ministra financí“, ale průšvih českých veřejných financí, firem v tomto státě a běžných lidí, které na jeho omyly doplatí.
Je to i situace jinde v Evropě?
Ukazuje se, a to nejen v Evropě, že ochlazení postihuje i takové kolosy, jako jsou třeba čínská či japonská ekonomika. Týká se ale i Ruska a nevylučuji pokles do záporných hodnot ani v USA. Mám na mysli čtvrtletní čísla jak za poslední čtvrtletí loňského, tak i pro první pololetí tohoto roku. Na bruselském jednání byla nepříjemná shoda v tom, že situace se mění velmi dynamicky a zatím vždy k horšímu. Každý měsíc totiž všichni přehodnocujeme existující výhledy a odhady i na nejbližší čtvrtletí, a stejně se pravidelně mýlíme. Byli jsme zatím vždy optimističtější. Situace je zřejmě ještě vážnější, než se obecně soudí. Vzniká i kuriózní situace, kdy pro dnešní stav a tendence evropské ekonomiky už nemáme přiléhavé slovní označení. Dosud používané pojmy KRIZE či STAGNACE už nyní nejsou dost výstižné.
Byly na jednání rozdílné názory na budoucnost?
Bohužel na hypotéze, že v nejbližší době bude hůře, než je nyní, byla opět chmurná shoda. Diskuze se vedla jen o hloubku a délku trvání krize. Zaznamenal jsem jen rozptyl od optimistů, kteří očekávají zvrat k lepšímu již na konci tohoto roku či nejpozději v létě roku příštího, až k pesimistům, kteří si nedělají iluze, že by všechna důležitá hospodářská čísla se nemohla nepříznivě vyvíjet po dobu příštích čtyř až pěti let. A ukazují příklad dříve výkladní skříně tržní ekonomiky – Japonska. Jeho ekonomika je v recesu už druhou dekádu.
Kde bruselské jednání vidí příčiny obecně se zhoršujícího stavu?
Předně v tom, že rozměr spekulace byl nepředstavitelně velký a že se v něm namočily skoro všechny nejlepší globální finanční firmy, které byly po desítky let symbolem důvěryhodnosti. Totálně selhali také vládní finanční regulátoři, o ratingových a auditorských firmách nemluvě, to už je od krachu Enronu evergreen. Jde o první globální krizi tohoto rozsahu a hloubky a logicky s jejím řešením nikdo nemůže mít osobní historickou zkušenost, to za druhé. Za třetí v tom, že dosavadní úsilí o její odvrácení měla jen dílčí efekty.
Takže přece jen úspěch?
Ano, ale pořád jen dílčí. Zatím jsme třeba byli schopni odvrátit všechny hrozící kolapsy celých států jako byly Island a Maďarsko, asi se zvládnou i obtíže Lotyšska, případně Irska a nechci uvádět další. Podařilo se sanovat skoro všechny banky ohrožené toxickými aktivy ve svých bilancích většinou jejich faktickým zestátněním, to znamená za cenu vysokých nákladů a růstu státního dluhu. Je ale děsivé, že i přesto pořád přituhuje jak u firem, tak u bank.
Tak k čemu ty stovky miliard, která státy nalévaly do bank, byly dobré?
Ty injekce byly životně nezbytné, aby se na podzim banky s toxickými aktivy úplně nezhroutily a svým pádem nevyvolaly dominový efekt. Ten by nutně srazil na kolena i banky jinak zdravé, a spolu s nimi i tisíce firem a institucí či milióny domácností, které v nich mají účty a peníze. Takže toto systémové riziko plošného kolapsu bankovního sektoru máme zdá se již zčásti utlumené.
Ale vždyť kritika na banky míří dál?!
Jistě, ale jsme už v trochu jiné situaci. Na podzim byla nedůvěra v bankovním sektoru vyvolána především neznalostí rozsahu podílu toxických aktiv na bilanci jednotlivých bank.
Nyní jsme ve druhé fázi, kdy je nedůvěra v bankovním sektoru odvozována od vcelku „normálních“ úvěrů, které banky dříve poskytly konkrétním firmám na běžné podnikatelské záměry. Tyto úvěry by firmy mohly běžně splácet za normálních okolností, tedy kdyby ekonomiky rostly. Ovšem v okamžiku, kdy je značná část (jinak dobrých) podnikatelských záměrů jinak zdravých a silných firem ohrožena plošným poklesem poptávky, protože kupující nemají peníze, jsou i tyto, dříve bezpečné splátky úvěrů bankám, ohroženy. Do potíží se však nedostávají jen tyto firmy „bez odbytu“, ale i banky, které je úvěrují. To je důvod, že banky si vzájemně nevěří, „zamrzají“ mezibankovní úvěrové linky, neboť žádná banka neví, nakolik je její bankovní partner „čistý“. Připomíná to situaci z počátku 90. let u nás, kdy i jinak dobré firmy měly existenční potíže kvůli druhotné platební neschopnosti.
Dá se s tím něco dělat?
Nesporně ano. Právem byla shoda, že jde o jednu z priorit asi všech vládních balíčků – urychleně zprůchodnit úvěrové kanály při financování firem s dobrým odbytem. Jinak se zhroutí a míra nezaměstnanosti rapidně vyskočí.
Jak se k tomu staví odbory?
S mírně rezervovaným souhlasem. Odbory na jedné straně nerozporují obrovské finanční injekce, které státy vkládají do bankovního sektoru, protože je jasné, že na jeho případný kolaps by nejvíce doplatili firmy a hlavně zaměstnanci. Na druhé straně jsou stále nervóznější z toho, že by snad vládám už měl dojít dech a peníze poté, co se postarají o banky. Vidí to jen jako první krok, a po něm žádají o další. Bez zbytečných odkladů nutno zahustit sociální sítě, pomoci těm regionům, kde hrozí masový nárůst nezaměstnanosti, těm firmám, které mají zakázky, ale jejich odběratelé nemají dost peněz na zaplacení zboží. Je nezbytné zastavení a přehodnocení reforem, především daňových, ochránit lidí dostávající se na hranici bídy před mafií finančních spekulantů, kteří jim okamžitě a „nezištně“ nabízejí peníze na dřevo k zaplacení nájmu, elektřiny, či splátku půjčky nebo hypotéky.
Byl tento postoj odborových zástupců Tvým nejsilnějším zážitkem?
Určitě. Po zkušenostech s tripartitním jednání tady doma jsem viděl, jak vážně a naprosto seriózně se v Evropě přistupuje k dialogu se sociálními partnery. Troufnu si předpovídat, že v situaci, kdy prakticky všechny země Evropy, ať už mají euro či nemají, ať jsou už v krizi či těsně před ní, především ty, které docení výhody koordinovaného postupu vlády, firem i odborů, mají šanci se z krize dostat za cenu menších ztrát, než ty, kde k této vnitřní koordinaci nedojde. Rovněž jsem ocenil nadhled všech lidí okolo stolu: Krize má globální rozměr, jediná šance, jak z ní ven, je společný, globální postup. Tedy žádná sobeckost, žádné národní preference, žádné spekulace. Krize otestuje sílu eurozóny, ukáže prozíravost Lisabonské strategie, která chce udělat z Evropy příklad dobrého řešení vyváženosti konkurenceschopnosti a ekonomického i sociálního vzestupu pro ostatní svět právě za krizové situace.
