V čem spočívá kouzlo opt-outu?
Je to krok z repertoáru neoliberálů k alespoň částečné privatizaci dnes plně státního penzijního systému. Opt-out u důchodů znamená, že část peněz konkrétního plátce sociálního pojištění již nepůjde do státního rozpočtu a napříště by šla „do autu“, tedy „ven ze státního hřiště“, na speciální privátní důchodový účet - důchodový fond. Už by to nebyl průběžný, ale - u těchto peněz - fondový systém. Přijaté peníze by se bezprostředně a průběžně nevyplácely na důchodech, ale byly by dlouhodobě investovány na finančním trhu s vidinou vysokých zisků.
Nejedná se o trik?
Do značné míry. Klíčový je slib zastánců opt-outu, že dlouhodobé budoucí výnosy budou tak vysoké, že přejít na opt-out bude výhodnější, než zůstávat ve stávající podobě penzijního systému. To tak sice teoreticky být může, ale nutně nemusí. Reálná čerstvá polská zkušenost říká, že náhradový poměr mezi důchodem a platem je u těch, co přešli na opt-out, skoro poloviční proti těm, co zůstali ve starém systému (27,1 % proti 53,6 %).
Možnost daná plátci neodvádět určité procento plateb sociálního pojištění do průběžného státního solidárního pilíře, nýbrž tuto částku peněz investovat do privátního důchodového fondu s tím, že občan nese celé riziko investice a příslušnou režii.
Podívejte se na současnou paniku okolo amerických automobilek na hraně bankrotu. Tam nejde o to, že by snad Američané neuměli vyrábět dobrá auta, ale o to, že peníze určené na penze zaměstnanců automobilek se v nynější finanční krizi v důsledku principiálně vadného systému jako by vypařily. I v USA je teď sociálně a politicky neúnosné, aby novopečený důchodce, který se rozhodl třeba dva roky přesluhovat, šel letos do penze s nižším důchodem než předloni.
Není tedy opt-out past na lidi?
Je to past, ale má nádhernou fasádu, protože dnešním mladším lidem slibuje budoucí zisky a blahobytný důchod. Seminář nám to opakovaně potvrdil. Odpor odborů proti opt-outu proto nepramení z toho, že bychom snad zpochybňovali možnost dosahování vysokých kapitálových výnosů, ale proto, že tato pravděpodobnost není ani zdaleka stoprocentní. A nám jde o ta procenta, či možná desítky procent pravděpodobnosti ztrát hodnoty peněz určených na stáří. Celý koncept opt-out odmítáme rovněž proto, že případný přechod na opt-out vyvolá výpadek příjmů důchodového účtu státního rozpočtu a bude znamenat okamžitě citelnou ránu již pro dnešní důchodce, protože nezbyde peněz na valorizace. Sliby, že hrozící schodek se zacelí tu prodejem letiště, jindy třeba akcií ČEZ, není možné brát s ohledem na letošní katastrofální vývoj špatně nastaveného státního rozpočtu vážně. A nejspíš bude hůř.
Kdo by v takovém případě prodělku budoucí ztrátu občanovi uhradil?
Nikdo - jen v případě, že by byla neúnosně vysoká a hrozil by sociální střet, tak kdo jiný než ostatní mladší daňoví poplatníci? Jen se podívejte, kolik miliard se dnes nalévá do ekonomik v západní Evropě a ve zmiňovaných USA! Vykrývají se hlavně ztráty, které v systému kasinového kapitalizmu utrpěli v penzijních fondech dnešní a hlavně budoucí důchodci.
Domníváte se proto, že riziko přechodu na opt-out by bylo ještě vyšší než riziko stárnutí české populace?
Nepochybně. Riziko stárnutí české populace - pokud snad vláda nepřijme natolik razantní propopulační opatření, k jakým se její předchůdkyně odhodlala v sedmdesátých letech - hraničí s jistotou. Lze čekat, že v příštích třiceti letech se podíl příjemců penzí podstatně zvýší, kdežto podíl plátců pojistného dramaticky sníží. Objem plateb bude nízký, výplaty důchodů naopak rychle porostou, hrozí schodek. Nicméně vývoj na světových finančních trzích, jakož i rozměr a hloubka globální hospodářské krize potvrzují, že reálné riziko nízké výnosnosti investic pořizovaných z peněz budoucích důchodců je ještě vyšší než riziko stárnutí populace. Není možné ho podstoupit. Peníze důchodců na burzu nepatří. Vzpomínám si na názor Jiřího Rusnoka, který řekl: „Dobrý ministr financí se pozná hlavně podle toho, že úmyslně neukládá do skříně mrtvoly, které by z ní mohly začas nečekaně vypadávat jako kostlivci na jeho nástupce.“ Obávám se, že schválit opt-out by mohlo být jedním z těchto nepřijatelně riskantních rozhodnutí. To ale neznamená, že snad s Jiřím Rusnokem nesdílím velké obavy o budoucí finanční rovnováhu důchodového systému. Na rozdíl od něj si myslím, že pokračování v parametrických změnách, tedy v dalším zvyšování věku odchodu do penze, zvýšení odvodů či snížení náhradového poměru mezi penzí a mzdou, je sice sociálně mimořádně konfliktní a politicky vždy ošemetné, ale celkově přijatelnější, než riskantní cesta byť i jen částečného přechodu na privátní fondové penzijní systémy. Ostatně podívejte se na graf: velkou část nepříjemné odtučňovací kůry už máme za sebou, odstup průměrných důchodů od mezd byl po roce 1990 značný, ale snesitelný. Při řadě rozumných kroků v budoucí sociální seniorské politice, které by prokazatelně zmírňovaly hrozící pokles životního standardu seniorů, bych budoucnost neviděl nijak tragicky. Ostatně ti bohatší mezi námi, pro které byl opt-out připravován, mají možnost své volné peníze investovat do penzijního připojištění či životního pojištění, které fungují na podobném privátním rizikovém principu jako opt-out, jen tak nedrancují veřejné důchodové systémy.
Nechcete tím ale říci, že úspory lidí v penzijním připojištění jsou nějak ohroženy?
Zatím naštěstí ne, ale jen proto, že existující zákon riziko investování peněz účastníků dnes plně přenáší na penzijní fondy. V loňském roce tak všechny ztráty, které penzijní fondy při svém investování utrpěly (a nebyly díky přísným investičním limitům nijak vysoké), museli akcionáři obratem uhradit a klienti tudíž byli dokonale ochráněni. To by ale nemuselo do budoucna platit v případě, že by snad Parlamentem nedejbože prošla Nečasova druhá a třetí fáze penzijní reformy. To se týká jak opt-outu, tak posledního nápadu na odsun vcelku fungujícího a bezpečného penzijního připojištění na druhou kolej a jeho nahrazení penzijním spořením.
Jste pořád optimista?
Ano, penzijní reforma bude pokračovat, a snad méně rizikovými cestami: jen se podívejte na poslední stanoviska Světové banky, která ještě nedávno právě tzv. opt-out doporučovala jako zásadní krok důchodových reforem a dnes se za to těm, kteří dali na její rady, potichu omlouvá.
