Redakce Sondy Revue studovala novou Projekci obyvatelstva České republiky do roku 2100 s cílem zjistit, zda je možné udržet životní úroveň lidí jednak zaměstnaných, jednak po odchodu do starobního důchodu v takto dlouhém čase.
Demografie je o počítání
Někdo může namítat, že skoro devadesát let je tak dlouhá doba, že nemá valný smysl na tak dlouho dopředu uvažovat. Jistěže má! S jistotou je možné už teď říci, že většina z nás, kdo čteme tyto řádky, se roku 2100 nejspíš z čistě biologických důvodů nedožije. Leda jako geriatrická kuriozita. Ale pozor na detail: v roce 2100 by na území dnešní ČR mohlo žít více než 20 000 žen a 7000 mužů narozených dokonce ještě v minulém století (v roce 1999 a dříve). Tedy nikoliv zanedbatelný podíl z těch, kteří v těchto letech opouštějí základní školu a budou dospívat a stárnout po celé jedenadvacáté století.
Jak to ale ti statistici demografové vlastně na skoro sto let dopředu všechno vědí?
Oni to nevědí, vše „pouze“ předpokládají – chcete-li projektují – ve vzájemných vazbách. Protože máme velmi dlouhé časové řady údajů o porodnosti (počtu narozených dětí), úmrtnosti (počtu zemřelých), saldu migrace (rozdílu mezi počtem osob přicházejících a odcházejících z naší země vždy v daném roce) už od dob Marie Terezie, pak toho umíme i hodně spočítat. Při znalosti absolutního stavu obyvatel republiky k nějakému datu – tím posledním byl 31. březen 2011, tedy termín posledního plošného sčítání – „stačí“ dobře odhadnout parametry přímo ovlivňující počty obyvatel:
* navyšující – tedy porodnost a počet přistěhovalců,
* snižující – tedy úmrtnost a počet vystěhovalců.
Jak dlouho budeme žít
Již dnes dokáže lékařská věda hotové zázraky. Závratně roste počet lidí, kteří ještě před pár desetiletími neměli naději „dožít rána“. Dnes běžně dostávají bypassy, transplantují se orgány a život se prodlužuje o roky, ne-li o desetiletí. Pokud nepřijde nějaká epidemiologická či jiná civilizační katastrofa, předpoklad, že by úmrtnost mohla být i do budoucna nízká, je oprávněný. Nyní narozený chlapeček má naději na dožití v průměru asi 75 let a holčička ještě o šest let více. Ale budoucí pravnuci/pravnučky dnešních miminek, narozené těsně před koncem 21. století, by mohli žít v průměru ještě o deset i více let déle (viz graf A – předpokládaná úmrtnost). To je zcela klíčový faktor a zdroj trvalého stárnutí (i) české populace.
Budeme zemí zaslíbenou?
Hůře než budoucí úmrtnost se odhaduje budoucí vývoj salda migrace. Tady jsou všechny prognózy na vodě, stačí se podívat na skutečná čísla z posledních dvaceti let (graf B – zahraniční migrace). Mezi roky 1990 až 2000 se do ČR přistěhovalo asi o 10 tisíc osob více, než se odstěhovalo. Ale již v roce 2001 to bylo přesně naopak (minus 8,6 tis. osob). Načež v dalších letech zase přibývaly desítky tisíc imigrantů (přes 80 tisíc v roce 2007). Ale od té doby jsme – i v důsledku krize – zase jen mezi 10 až 20 tisíci osobami ročně. Co si má prognostik počít? Stačí tyto rozdílné předpoklady (saldo 10 či 20 tisíc ročně) vynásobit 90 roky a jsme u rozdílu skoro milion osob v cílovém roce (a to nepočítáme ani s jejich budoucími dětmi a vnuky, ani s kumulovanými hodnotami do té doby). Tato republika je navíc dobrým místem k životu, takže tady je v projekci velká rezerva.
Nemít děti je vynucená móda
U ukazatele porodnosti projekce pracuje s počtem dětí narozených v průměru jedné ženě (s úhrnnou plodností). Ani tady se bohužel není možné opřít o data z minulosti. Potřebné je dlouhodobě držet úroveň výše než 2,1 dítěte. Ještě v roce 1990 to bylo 1,9 dítěte, koncem devadesátých let však již jen 1,1 až 1,2 dítěte, a to již šlo právem vydávat za projev hluboké demografické krize, nejen jako přímého důsledku dramaticky zhoršených finančních podmínek pro narození a výchovu dětí, ale i změny životního stylu dospívající generace po listopadu 1989. I současné hodnoty kolem 1,4 až 1,5 dítěte jsou pořád velice nízké (graf C – projekce plodnosti) a projekce s nimi i nadále pracuje až do konce století, tak uvidíme...
Budou nás jen čtyři miliony?
V nízké variantě projekce na konci století počítá s pouhými 6,1 mil. obyvateli, ve střední se 7,7 mil. a ve vysoké s 9,1 mil. osob. Proti současnosti by to znamenalo úbytek od 1,4 milionu do 4,4 milionu osob proti současným 10,5 milionům. A nejen to: dramaticky by se měnila struktura populace, která bude jako celek nutně stárnout – otázka jen zní, jak rychle to bude a co z toho plyne.
Odhadovaná porodnost a úmrtnost (graf D) a ukazatel počtu osob starších 65 let k počtu dětí do 15 let vede k podobným závěrům: první dvě třetiny tohoto století by česká společnost měla ještě poměrně rychle stárnout, ale ve zbývající třetině by již mělo dojít k žádoucí stabilizaci. Vyjádřeno v číslech: dnes jsou obě skupiny („mladí“ i „staří“) sice ještě pořád skoro stejně početné (nyní asi 1,6 a 1,7 mil. osob), ale již v dohledné době by seniorů mělo být asi 2,6 až 2,8krát více než dětí a mládeže. Průměrný věk – dnes asi 36 let – se zastaví těsně pod 50 lety a zřejmě dál neporoste.
Bude na důchody?
Odpověď na otázku v mezititulku přináší poslední graf E. Čtěme ho s vědomím, že dnešní mladí se důchodu i přes narůstající penzijní věk dožijí ve zhruba stejném poměru, jako tomu bylo dosud. Proto budoucí penzisté stráví v důchodovém věku srovnatelně dlouhou dobu.
Zelená křivka vyjadřuje odhad podílu nevýdělečně činných skupin a osob v produktivním věku. Nyní tento index ekonomického zatížení činí asi 70 %. Při předpokladu souběhu nízké porodnosti a posouvání věku nároku na starobní důchod bude nárůst ekonomického (daňového) zatížení produktivní části populace opakovaně jen velmi mírný a přechodný.
Druhá vlna navyšování bude sice výraznější (až k 90 %) a také bude mít delší trvání (pokryje zhruba pátou a šestou dekádu), ale pak by měla trvale klesat až do konce století k hladině okolo 60 %. Jinými slovy: ve střední variantě demografické projekce se zdá, že dalším generacím bude zajištěn slušný starobní důchod i ve druhé polovině tohoto století. Proto všechny řeči lobby penzijních společností a finančních „poradců“, že za chvíli už „nebude na důchody“, jsou pouze marketingovým trikem jak lidi vystrašit a přimět je k dlouhodobé tvorbě privátních úspor – a tím pádem vydělávat na poplatcích.
Aby bylo jasno: budoucí státní penze nebudou nijak závratně vysoké – budou asi v té relaci ke mzdě, jako jsou v průměru nyní. Navíc zhruba ve čtvrté dekádě tohoto století, kdy půjde do důchodu početně extrémně silná generace ze 70. let minulého století a kdy se navíc „Husákovi penzisté“ potkají s extrémně početně slabými polistopadovými generacemi, jistě přijdou naspořené peníze z již dnes existujících doplňkových penzijních pilířů každému náramně vhod.
Našlápnuto je dobře – nyní má uzavřenou smlouvu o penzijním připojištění, kde celé investiční riziko nesou akcionáři penzijních fondů, více než 5 milionů dospělých občanů.
Základní zdroj peněz pro penzisty však spolehlivě zůstane v průběžném a tedy nevytunelovatelném pilíři státních penzí.
Při všech chmurách, které poslední demografická projekce národohospodářům přináší, je to ta nejlepší zpráva.