Dluhová krize, která vypukla v Řecku, ale jejíž následky nesou všechny vyspělé země, protože právě ty patří mezi nejzadluženější na světě, ukázala, kdo je pánem v současném globalizovaném světě. O tom, jak zadlužení Řecka vzniklo, se příliš nedebatovalo. Nejen u nás bylo jasno: Řekové byli rozežraní, žili si nad poměry, a proto přišel trest seslaný všemocnými finančními trhy. Česká republika ke koloritu přispěla tím, jak téma využila ve volební kampani, vystrašila státním bankrotem, od kterého v té době byla ČR vzdálena na míle, a marketingově prodala asociální reformy navrhované především TOP 09 pod rouškou zodpovědnosti.
Po čem jde chobotnice
Podobně jako u nás se v Řecku nedbalo na to, že je obrovská korupce a daňové úniky, nemluvě o speciálních dárečcích, které dostávaly velké firmy od obou hlavních politických stran a napojovaly si je tak na sebe jako pověstnou chobotnici.
Nehovořilo se o rekordních řeckých výdajích na obranu, které patřily v poměru k HDP mezi nejvyšší na světě. Nehovořilo se o tom, že Řecko – podobně jako ČR – snižovalo především přímé daně, takže se svou velmi nízkou daňovou kvótou začalo mít problémy financovat svou slabší, na tisíce ostrůvků roztříštěnou, v rámci EU periferní ekonomiku.
Podobně jako v ČR se pozornost reformátorů z Evropské komise a MMF soustřeďovala na výdajovou stranu. Řecku byla naordinována drastická úsporná politika zahrnující nejen škrty ve výdajích v sociální oblasti (ale i školství, zdravotnictví atd.), ale také zvyšování nepřímých daní. ČR se vydala podobnou cestou a ještě se chlubila tím, že tato pro ekonomiku destruktivní opatření činí preventivně.
Občané se z ekonomiky vytratili
Hlavním motivem v Řecku, ale nyní i v jiných zemích, které se vydaly podobnou cestou (Španělsko, Itálie), je obnovit důvěru finančních trhů. Přesně těch, které stály za krizí v roce 2008. A ratingové agentury sídlící v USA, jejichž zásluhou se problém amerického hypotečního trhu rozšířil skutečně globálně, vyhrožují evropským zemím zhoršováním ratingu. Tím jím však brání refinancovat svůj dluh.
O tom, jak budou tato opatření snášet obyvatelé, kteří na tom, co se stalo, nenesou většinou žádnou vinu, nepadne ani slovo. Ve světě analytiků, makléřů a všemožných (ne)závislých poradců lidé neexistují, resp. se o nich nikdy nehovoří.
Pozornost se věnuje deficitu rozpočtu, celkovému zadlužení, nákladům na financování dluhu a ratingu. Lidé se z ekonomiky vytratili, protože současná globálně neoliberální ekonomika už dávno není pro ně. Lidé mají jediný úkol: podřídit se globálnímu osudu, za nímž stojí několik obřích finančních firem s nechvalně proslulým Goldman Sachs na špici.
Za koho kope globální strašidlo
Mezinárodní měnový fond (MMF), jehož opatření vyvolávají v zemích po celém světě obrovský odpor, slouží jako globální strašidlo. Jeho opatření, která stále stejně používal v krizi mexické, krizi v jihovýchodní Asii, ruské či brazilské, jsou takového rázu, že světoznámý ekonom a velký oponent MMF Joseph Stiglitz připomněl, že „řešení krize by nemělo být horší než krize samotná“. Ale přesně to se děje. A co hůř – opakovaně.
Je to proto, že MMF se ze svých chyb, o kterých řada ekonomů hovoří jako o záměru, nechce poučit. Personální propojení mezi MMF, americkým ministerstvem financí a již zmíněným Goldman Sachs je více než výmluvné. MMF vždy plně stojí po boku věřitelů, v případě Řecka převážně německých a francouzských bank, které vlastní většinu řeckých státních dluhopisů.
V Řecku na reformách spolupracuje MMF s Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou. Recepty zahrnují zvyšování nepřímých daní a škrty v sociální oblasti – důchodů, minimální mzdy, veřejného sektoru apod. A je samozřejmé, že se nejvíc dotknou těch „rozežraných“ nejchudších včetně seniorů. Není divu, že v Řecku dochází k bouřlivým protestům, ale také k rekordnímu růstu počtu sebevražd. Před krizí byl v Řecku tento smutný ukazatel jeden z nejnižších…
Neste svůj úděl a nereptejte
Někdo by možná naivně čekal, že drastický přístup k reformám povede k tomu, co v ČR dobře známe. Pravicové vlády nám to ordinují také opakovaně:
1. odrazíme se ode dna – ale odrážíme se již více než dvacet let,
2. budeme trpět pro naše děti, které se ale budou mít lépe, neboť je zbavíme břemena strašného veřejného dluhu, který patří mezi nejnižší v EU.
Ale v praxi to nefunguje. Ukažme si to opět na Řecku. Drastické škrtací programy jsou neúspěšné. Ne že by reformátory snad trápily dopady na obyčejné lidi. Ti mají jediný úkol: uvědomit si svou vinu a nést svůj úděl (a nereptat, nebo se nasadí armáda!). Ale ono to nefunguje, překvapivě, ani pro ekonomiku jako celek.
Škrtací programy mají tak brutální charakter, že nejen neobnovují důvěru finančních trhů, ale celkovou situaci tak zhoršují, že dluh v poměru k HDP naopak roste! Škrty vedou k propadu HDP, což znamená, že dluh v poměru k němu dál narůstá! Jednoznačně se ukazuje, že splácet dluh v ekonomice, která padá ke dnu, je prostě nemožné. Pokud ovšem nechcete zemi dostat úplně na kolena a pak si za výprodejní ceny vyloupnout pár dobrých rozinek (firem) a ustanovit nad ní dokonalý ekonomický protektorát.
To, že škrtací plán selhal, potvrzuje dokonce i dokument, který sice nese označení „přísně tajné“, ale přesto je možné ho na internetu najít. Stojí za to citovat: „Poslední vývoj ukazuje nutnost přehodnotit předpoklady pro udržitelnost řeckého dluhu. Situace v Řecku se zhoršila a ekonomika se přizpůsobuje recesi.“
Máme nakročeno do smrtící spirály
Tragické na tom je, že podobnou cestou se vydává i Česká republika. Ministr financí Miroslav Kalousek se pokouší prodat své katastrofální hospodaření jako dopad krize, tentokrát dluhové. ČR má nakročeno do podobné smrtící spirály: ekonomický pokles – další škrty, které dále podvážou nejen vládní výdaje, ale i soukromou spotřebu – prohloubení ekonomického poklesu atd… Nejlepší ministr financí už ledacos naznačil, když hovořil o tom, že v roce 2012 přikročí na rozdíl od tupých škrtů ke škrtům ostrým.
Přidal se i vládní soubor ekonomických přisluhovačů NERV, který by utlumené domácí poptávce ještě pomohl tím, že by dále zvyšoval DPH na potraviny či snižoval důchody.
Samozřejmě že naše nejbohatší (= nejpilnější) spoluobčany nelze něčím takovým, jako jsou problémy ve veřejném financování, obtěžovat a už vůbec nelze požadovat, aby se začalo něco dělat s korupčními odtoky, které dosahují až 100 miliard korun ročně, tedy téměř výši plánovaného schodku.
Je to sice možné považovat za esenci ekonomické hlouposti, ale mnohem přesnější je vidět v tom záměr: nechat vyhladovět části veřejného sektoru tak, aby byly připraveny k privatizaci pro okruh kamarádíčků, povětšinou těch, kteří obětavě financovali volební kampaň. Proto soukromé pracovní agentury, proto „sockarty“, proto privatizace penzijních systémů či zavedení školného. Vždyť musíme obnovit důvěru finančních trhů!
Otevřely vám tyto souvislosti oči? Pokud ano, tak se – prosím – ozvěte, zda se vám tento způsob vládnutí zamlouvá.
Ilona ŠVIHLÍKOVÁ
(článek vyšel v SONDY Revue č. 1/2012)
Autorka – doc. Ing. Ilona ŠVIHLÍKOVÁ, Ph.D. – vystudovala VŠE v Praze, doktorát získala v roce 2006, nyní přednáší na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, je vedoucí katedry politických, společenských věd a ekonomie. V roce 2010 jí vyšla monografie Globalizace a krize, o rok později dokončila habilitační řízení a získala titul docent. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola a od loňska jednou z mluvčích iniciativy Spojenectví práce a solidarity. Publikuje v ČR, na Slovensku, v Německu, Rakousku a Velké Británii, účastní se veřejných přednášek a seminářů, vystupuje v rozhlase a televizi.