Vřed jako společenský defekt či deviace má své příčiny. Je nejen plodem krize politické důvěry, ale zejména krize morálky. Defekty mají kořeny ve vypjatém individualismu a v zákonu o maximalizaci zisku, jak byly nastartovány způsobem české privatizace. Ochranu jim poskytuje pozitivistické pojetí práva a demokracie začíná být vyprázdněnou hodnotou, pod jejímž příkrovem rozhodují anonymní a nikým nevolené finanční trhy, představitelé finančního kapitálu a lobbisté, v jejichž krevním řečišti proudí ničím nekryté virtuální peníze, jimiž disponuje finanční oligarchie provozující kasinový kapitalismus.
Hazard se stává sociálně patologickým jevem
Kde jsou ty časy, za nichž byl hazard doménou dobrodruhů, jak o tom zpívá Richard Müller v písni Petra Hapky na slova Michala Horáčka:„... dvaatřicet karet křepčí na stole a hazardér srdce jako kníže Rohan musíš mít.“ Kdy to byla zábava boháčů, v níž se utrácely miliony, někdo do rána prohrál koně nebo rodinný statek. Ostatní lidé si tak nanejvýš zahráli v hospodě pětníkový mariáš, koupili na trhu los dobročinné společnosti nebo část losu státní loterie.
Přes sazku a sportku se ale někteří lidé postupně nejspíš propracovali k přesvědčení, že jim hazard může splnit jejich životní sny, žít jako ti bohatí nebo celebrity. Podléhá tomu již čtvrtina národa. Někdo svou naději udržuje na uzdě, jiní se na sázení a hraní na automatech stali závislými. A odtud není cesta zpět, po krachu nebo léčení odvykne jen malé procento gamblerů.
Od roku 1990 u nás hazard roste, zvyšuje se počet provozovatelů heren a ročně se v něm utápí hodně přes sto miliard korun, tj. průměrně přes deset tisíc korun na obyvatele. Experti navíc tvrdí, že ve skutečnosti je to o polovinu víc. Hazard je dobrým podnikáním se ziskem až 25 %. Uvědomuje si někdo děsivost tohoto čísla? Naopak, svědčí o tom stále se rozšiřující nabídka nebezpečného
on-line sázení po internetu a sázení po telefonu. Česká republika je rájem hazardu, proslavujeme se největším počtem zaregistrovaných heren na světě na obyvatele. Jen v Praze je jich kolem 1300. Ve Francii připadá jeden automat na 18 000 lidí, u nás na 170. Proto máme kolem stovky tisíc závislých na automatech.
Následky jsou hrozivé. Herny jsou spojeny s praním špinavých peněz, závislost na automatech rozvrací rodiny, vede k domácímu násilí, k ohrožení výchovy dětí a mládeže, k drogám a prostituci. Podle statistik asi 600 gamblerů ročně jako východisko volí sebevraždu.
Regulovat hazard se moc nedaří. Je to nejspíš oblast s nejagresivnějšími lobbisty. Proto opatření končí kompromisem, nebo dokonce ve prospěch provozovatelů. Aby toho nebylo málo, loterijní společnosti pohrozily státu mnohamiliardovými arbitrážemi. Sdružení provozovatelů centrálních loterijních systémů odmítlo vyjádření ombudsmana Pavla Varvařovského, že ministerstvo financí udělilo licence na provoz hazardních her v obcích, které na svém území výherní hrací automaty omezují obecními vyhláškami. Vláda vyšla ombudsmanovi vstříc a Sdružení provozovatelů chce za to stát zažalovat pro zmaření investic a ušlé zisky. Přitom jedním z východisek je právě předat rozhodovací pravomoci místním orgánům. Na ně sociálně patologické důsledky sázení dopadají nejhrozivěji.
Lichva čili úžera
Úžera v češtině určitě působí emocionálněji než lichva, i když je z latinského usuria. Obecně se jí rozumí nepřiměřený závazek vzhledem k poskytnuté službě, např. půjčka s vysokým úrokem, třeba i nad sto procent za každý den. Proto je u nás trestným činem, zvláště poskytuje-li se v klientově tísni. Hranice ale stanovena není. Např. ve Švýcarsku nesmí spotřební úvěr překročit 15 %. Naše soudy pokládají obvykle za lichvu úrok přesahující ročně 70 % výše poskytnuté půjčky. Někdy to ale může být i přes 100 %.
Lichva je problémem hlavně těch, kdo neumějí odhadnout důsledky půjček s vysokými úroky, např. se to týká Romů. Případně přijdou nejen o nuzný majetek, ale i sociální dávky. Dluh většinou není nikdy splacen, i když splátky mnohdy několikanásobně přerostou výšku půjčky.
Problém není ani tak ve vysokých úrocích, ale v přehnaných nákladech za nesplácení úvěru. V médiích se uvádějí příklady, že např. dluh do 1000 Kč vymáhaný exekutorem se po započítání exekučních poplatků zvýšil na 18 000 Kč. Zároveň se dluhy nasčítaly. Za pět nezaplacených třicetikorunových poplatků u lékaře exekutor vymáhal pětkrát 18 000 Kč plus dluh 150 Kč, tj. 90 150 Kč. Důsledkem jsou matky v azylových domech, bezdomovci na ulici, rozpadlé rodiny. Překvapuje tedy, že u nás bylo za poslední rok provedeno 936 000 exekucí? Až nyní se ministerstvo spravedlnosti rozhodlo jednat. Dluhy domácností činí 1,1 bilionu Kč. Patříme k zemím, kde umírá nejvíc zcela nemajetných lidí. Je jich téměř tisícovka, pětkrát více než před pěti lety.
Korupce
Latinský výraz corrumpere má široký obsah, znamená něco kazit, porušit, znetvořit; hlavně nechat se podplatit, zneužít postavení v politice, veřejné správě, ekonomice či ve společnosti k osobnímu prospěchu. Stručněji řečeno úplatkářství. Opakem korupce je integrita.
Korupce může mít nejrůznější formy. Drobná nejspíš postihuje každé společenství. Velká a organizovaná už představuje nebezpečí. Nejhorší je, děje-li se systémovým způsobem, což je bohužel náš případ. Navíc je na jedné straně spojena s vydíráním a zastrašováním, na druhé s privilegii. O tom až ukázkově svědčí jednání policie s Romanem Janouškem při jeho dopravní nehodě. Je zřejmé, že jeho vyšetřování a soudní líčení bude zároveň střetem občanské společnosti toužící konečně po spravedlnosti s tímto všeobsáhle působícím systémem. Prezentuje nám jej i strana Věci veřejné, resp. nyní její zbylá část, která dělá všechno možné i nemožné, aby ovlivnila regulérní soudní řízení s jejím skutečným vůdcem Vítem Bártou.
Je paradoxní, když vedoucí politická strana vlády pravicové koalice, která si jako hlavní cíl vytyčila politiku rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci, má právě s korupcí nejvážnější problémy. Z ministrů ODS museli pro podezření z korupce odejít Pavel Drobil a Martin Kocourek. Alexandr Vondra má stále za sebou kauzu ProMoPro, Tomáš Chalupa Key Investment, Martin Kuba jihočeského kmotra, exministr Jiří Pospíšil podezření z nevýhodného nákupu budovy pro vězeňské účely a Petr Bendl je možná namočený do kauzy Bém–Janoušek.
Premiér Petr Nečas musel na sebe vzít nevděčnou úlohu alespoň někoho zachránit. Měl by si uvědomit, že systémová korupce vede ke kleptokracii, kdy establishment je společenstvím politiků, kteří přišli do politiky nikoli sloužit občanům, zemi a společnosti, ale s cílem se obohatit. A korumpovat lze i legálně, když nepříliš kvalifikovaným a výkonným pracovníkům státní správy jejich vysoce postavení nadřízení udělují nepřiměřeně vysoké odměny, což působí zvláště depresivně, pokud nižším a středním vrstvám včetně důchodců je systematicky snižována jejich životní úroveň. A co teprve jak dopadne „zneužití“ nálezu Ústavního soudu a politici si pěkně přilepší...