Tolik pro hrubou představu o peněžním rozměru již delší dobu doutnajícího problému, o kterém se dosud jen málokdo odváží otevřeně diskutovat – rozsahu odlivu kapitálu z České republiky. Pokusme se čtenářům Sond odpovědět na tři otázky. Jak došlo k tak obrovskému odlivu zisků z České republiky? Jaká jsou rizika, ale i výhody lákání kapitálu? Jaká by měla být budoucí strategie odborů?
Příliv zahraničních investic
Klíčem k pochopení dnešní znepokojivé situace je krátká sonda do nedávné minulosti. Většina domácích velkých – na naše měřítka – firem byla v rámci velké privatizace buď „rozprodána“ za tisícikorunu (kolik stála kuponová knížka) DIKům, či prodána zahraničnímu investorovi, nebo jednoduše zanikla. Transformační proces neoliberálního střihu, tj. souběh privatizace, liberalizace a deregulace, v praxi znamenal levný odprodej především efektivních státních firem. Jestliže byl kupcem většinou cizí kapitál, bylo to především proto, že tu na konci 80. let prakticky žádný vlastní, český kapitál nebyl. Těch pár našmelených milionů taxikářské lobby, veksláků a dalších profesních skupin s přístupem k penězům nehrálo v odkupu státních firem podstatnou roli. Jestli zdůrazňujeme slovo efektivních státních firem, tak pro to existují číselné důkazy.
Cizí kapitál je vždy motivován především návratností investice, a ta je v přímé úměře závislá na finančním zdraví kupované firmy a její schopností uplatnit se na trhu. Jen efektivně se chovající firmy jsou schopny dlouhodobě svému majiteli generovat zisky. Ten pak má právo se ziskem volně disponovat včetně toho, že ho – legálně – odvede z ČR do vlastní země a podle vlastní úvahy ho spotřebuje. Třeba tím, že ho znovu investuje, a přirozeně tam, kde se mu v dalším období nabízí zase nejvyšší zhodnocení a tudíž návratnost. To je případ třeba mladoboleslavské škodovky.
Číselně vyjádřeno: nejdříve si nás zahraniční investoři opatrně testovali, když do ČR v prvních pěti letech její samostatné existence vkládali obvykle 50 až 60 mld. Kč ročně. Když si ověřili, že podhodnocení české koruny v kombinaci s mimořádně levnou a dobře kvalifikovanou pracovní silou plus neoliberální hospodářská politika báječně funguje, a hlavně když zjistili, že česká vláda k lákání cizího kapitálu používá celou škálu investičních pobídek, příliv kapitálu se zvýšil čtyřikrát: v letech 1998 až 2002 již činil v průměru 230 mld. Kč ročně. Pak přítok peněz zvolnil, ale i tak dalších více než 320 mld. Kč přišlo v posledních osmi letech. A protože platí, že „za každý oběd je třeba zaplatit“, tak není divu, že posledních patnáct let je zároveň doba, kdy dochází k zesílení odlivu kapitálu prostřednictvím odčerpáváním zisků mimo ČR.
Dnešní úroveň odlivu – řádově již asi 300 mld. Kč, tedy okolo 8 % HDP - je jen jakýmsi zrcadlem tehdejšího přílivu, fází „stříhání oveček“.
Víc výhod než nevýhod?
O výhodách a rizicích spojených s přítokem přímých zahraničních investic a odčerpáváním zisků do zahraničí se v zákulisí vedou velké spory. Není sporu o tom, že spolu s kapitálem sem přišla i „cizí“ firemní kultura včetně zahraničních manažerů, špičkové zahraniční stroje spolu s novou technologií a materiály, nové know how a moderní logistika, ale také napojení na cizí odbytové sítě a získání marketingového přístupu k podnikání. To byly také jasné impulzy ke zrychlení ekonomického růstu zvláště okolo poloviny minulé dekády, založeného na růstu produktivity. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že cizí kapitál sem vždy šel pouze za výnosem, a ne z dobročinnosti. To je také zdroj rozsahu a hloubky především negativních strukturálních deformací, kterými česká ekonomika v posledním čtvrtstoletí prošla.
Markantní to je nejen v okrajovém zemědělství (ztráta soběstačnosti) a návazně v potravinářství (čeští producenti ztratili na domácím trhu dominantní pozici, navíc obchodní síť přešla do cizích rukou). Pokud nebyly tradiční firmy destruovány, tak se - až na výjimky - značná část z nich přeměnila v záložní (převážně montovní) výrobní kapacitu především sousedního Německa. Byla tak mnohdy ztracena po dlouhé desítky let budovaná schopnost kompletovat třeba velké investiční celky – cementárny, pivovary, tepelné elektrárny, petrochemické závody apod., které dlouhou dobu tvořily velmi lukrativní část exportního profilu naší ekonomiky (s tradicí sahající mnohdy až do dob c.k. monarchie).
Majetkové ovládnutí české ekonomiky zahraničním kapitálem má hned čtyři negativa:
- o cenové politice (nákupech, kooperacích a odbytech) se nerozhoduje tady, ale v zahraničních centrálách a my paběrkujeme,
- legálně lze zisk vytvořený prací především českých zaměstnanců vyvézt do ciziny,
- dochází k tzv. daňové optimalizaci, což je slušný výraz pro machinace majitelů s cílem minimalizovat daňový základ,
- nastává rozmach tzv. karuselových obchodů, zapojení do globálních hodnotových řetězců.
Česká vláda má jen minimální možnost ovlivňovat průběh hospodářského cyklu.
Jak zabrzdit hrozivý odliv kapitálu z ČR?
Nelze předpokládat, že by se v ziskovém motivu, který je geneticky zakódován v jádru každého podnikatelského záměru, mělo v budoucnu cokoliv změnit. Napříště může být snad jen ještě více skrytý a sofistikovaný, než je nyní. Nicméně je jasné, že jsou jen dvě cesty, jak existující strukturní deformace postupně koncepčně narovnávat.
Tou první – a tady by mělo být jádro odborářských aktivit - je podstatně přitvrdit v požadavcích mzdových a benefičních. Není přece dlouhodobě udržitelné, aby úroveň odměňování v české filiálce zahraniční firmy byla (u srovnatelného výkonu) dlouhodobě poloviční či ještě nižší než v mateřské zemi investora. Tím by se měla masa transferovaného zisku snížit, a to ve prospěch růstu domácí poptávky, resp. spotřeby českých zaměstnanců. Jistě existují i limity tlaku na firmy, zvláště globální, které se poté, co využijí současného českého mzdového a daňového dumpingu, příště mohou bezskrupulózně posunout dál na východ, protože ziskový motiv netrpí sentimentem. Čelit tomuto riziku zčásti lze prostřednictvím odborářské solidarity. Je otázka času, kdy si zaměstnanci – nejlépe odborově organizovaní tady i v zahraničí – řeknou u stejné firmy o globálně srovnatelné platební podmínky a benefity.
U té druhé jde o naše české zaměstnavatele - sociální partnery. Ti prozíravější a patriotičtěji zaměření už jistě dobře vědí, že je čas začít formulovat český národní podnikatelský záměr podobně, jako to udělali naši prapradědové někdy v poslední třetině 19. století. Vidíme tu navíc i zárodky českého kapitálu, je tu zčásti i potřebné know-how, snad se najde porozumění a podpora tohoto emancipačního procesu i na politické scéně.
Přitom tu – z hlediska státu - zdaleka není pole neorané, viz zaměření Českomoravské záruční a rozvojové banky, České exportní banky či Exportní a garanční pojišťovny, které mají s podporou českého podnikatelského živlu již dost zkušeností i určitý kapitál.
Je to souběžně s růstem mezd cesta, jak zabrzdit hrozivě narůstající odliv kapitálu z této země: nejdříve ho stabilizovat na současných cca 8 % HDP a pak se snažit tento podíl systematicky tlačit dolů. Už je na čase.