• Zveřejněno: 12.11.2014

Jinými slovy, šikana státu se přetransformovala do šikany zaměstnavatelů. Chybu však nehledejme v systému, zákony jsou nastaveny tak, aby ochraňovaly slabší stranu. Vinu musíme hledat sami u sebe, jelikož svému zaměstnavateli dovolujeme obcházet zákony České republiky a ve víře, že se jedná o dočasné řešení, ustoupíme. Každý zaměstnanec se dennodenně setkává s násilím, ale nebrání se. Dnes se již domníváme, že je to vlastně přirozená součást vztahu zaměstnanců a představitelů zaměstnavatele.

Napsat tento článek mě přiměla poměrně aktuální zkušenost. Nebudu konkrétně uvádět, kde se popisované věci dějí, ale jsem přesvědčen, že pokud si to přečtou ti, kteří ve firmě, odkud tento příběh čerpám, pracují, budou vědět...
Jak pokazit rozlučkový večírek
Příběh se odehrává v nejmenované lázeňské společnosti. Vše začalo zkraje letošního roku. V dané firmě jsem působil jako vedoucí pracovník. Nejvyšší vedení společnosti rozhodlo o restrukturalizaci mnou řízeného úseku, proto jsem došel k závěru, že zde své působení ukončím, ale na nastavení nových podmínek jsem se ještě podílel. Zadání znělo, že úsek bude fungovat ve třetinovém objemu než doposud, a tak bylo zapotřebí snížit počet zaměstnanců, jinými slovy propustit polovinu kolegů. Den, kdy k této změně dojde, o měsíc předcházel mému odchodu, proto jsme se rozhodli, že se jako kolektiv rozloučíme nejen sami, ale také s kolegy z ostatních úseků. Domluvili jsme si setkání v prostorách zaměstnavatele, který s tím souhlasil. Plán byl jednoduchý: naposledy si společně podáme ruku, připijeme si nealkoholickým sektem, sníme chlebíček, uděláme společné foto a půjdeme naši spolupráci zapít do restaurace. Přestože všechno bylo domluvené a povolené nejvyšším vedením, ředitel lázeňského domu začal mým bývalým spolupracovníkům vyhrožovat, že pokud se se mnou budou loučit a uskuteční rozlučku s dalšími kolegy, doplatí na to po mém odchodu. Rozlučkové setkání probíhalo tak, jak jsme si stanovili, tedy po pracovní době a bez alkoholu.
Pan ředitel, který na svém profilu obdivuje stránku letce působícího za druhé světové války v letectvu Třetí říše, si neodpustil svou návštěvu a v mé nepřítomnosti opět vyhrožoval následky všem účastníkům našeho setkání. Po mém zásahu, kdy jsem mu oznámil, že tato akce je povolená jeho nadřízenými, jsme se rozloučili a odešli do námi objednané restaurace.
Během následujícího měsíce již se mnou ředitel nekomunikoval a zakazoval mým kolegům, aby se mnou cokoliv řešili a přestali se na mě obracet jako na svého nadřízeného. Je smutné, že někdo, s kým jste spolupracovali 14 let, se vám snaží znepříjemňovat poslední dny, třebaže stále ještě plníte své povinnosti k dané společnosti.
Ředitelova pomsta na sebe nenechala čekat
Tento úvod je velmi důležitý pro pochopení dalšího jednání zmíněného manažera. Zajímá vás, zda a jak se „mstil a mstí“ mým bývalým kolegům, když neuspěl se zákazem povolené akce? Ti nejbližší bývalí spolupracovníci, kteří se jí vzdor jeho nevoli přesto zúčastnili, nedostali čtvrtletní prémie a začali být kontrolováni, jestli dodržují pracovní dobu na minutu přesně. Pokud měli nějaké požadavky, které měly zajišťovat plynulost a kvalitu poskytované služby, jejich požadavky ředitel záměrně ignoroval. Neřešil ani situaci, že počet zaměstnanců odpovídal obsazenosti lázeňského domu maximálně 40 klienty – tito zaměstnanci však museli poskytovat služby pro 80 klientů! Navíc jim začal opět vyhrožovat, že nezvládnou-li své povinnosti v daném počtu, přeřadí je na jiné pracoviště či se bude snažit nahradit je novými, kteří údajně vytvářejí frontu před branami společnosti.
„Máte sice pravdu, ale...“
Torzo mého úseku začal ředitel naprosto ignorovat a hledal si jakoukoliv záminku, jak podmínky pro jeho práci zhoršovat. Dokonce se snažil zařídit, aby uklízečky těmto zaměstnancům příliš neuklízely jejich pracoviště. Naopak začal zametat pod koberec poměrně závažné porušování pracovní kázně ze strany těch zaměstnanců, kteří nejsou z mého bývalého úseku. V tu chvíli už jedné mé exkolegyni ruply nervy a emotivně se ohradila. To ovšem neměla dělat: z daného pracoviště byla odstraněna, přestože si plnila své úkoly bez jakékoliv výtky, a zaměstnavatel ji dokonce chce přeřadit z vedoucí pozice do pozice řadového zaměstnance. Daná kolegyně se však nevzdala a stěžovala si na jednání ředitele u jeho nadřízeného. S jakým úspěchem?
„Ano, chování pana ředitele je velmi nestandardní, ale jelikož je to manažer, musíme postupovat velmi opatrně a uděláme vše tak, abyste nebyla poškozena, ale pan ředitel měl zároveň pocit, že dosáhl svého.“ Tak by se dal výsledek stížnosti parafrázovat. Člověk se zákonitě musí ptát: Je opravdu normální, že s řadovým zaměstnancem zameteme jednoduše, ale pokud se jedná o manažera, musíme zaujímat jiná stanoviska?
A na mysl se derou i další otázky. Není výše popsaný příběh náhodou běžnou situací a vzorcem chování zhrzených manažerů? Proč se to děje? Jak proti tomu bojovat?
Proč si necháme líbit to, co by v Německu nebo Rakousku neprošlo?
Recept určitě není jednoduchý, ale minimálně pomůže to, když najdeme cestu, jak tyto kauzy zveřejňovat, všichni zaměstnanci budou důsledně vyžadovat dodržování zákonů České republiky a nedovolíme jejich obcházení jen proto, že se to momentálně hodí.
A ještě jednu věc bychom si měli uvědomit. Cena naší práce nemůže být nižší než cena práce našich kolegů v Německu či Rakousku. Je snižována i tím, že často vykonáváme práci nikoliv v hodnotě osmihodinové, nýbrž desetihodinové pracovní doby. Zbytek zaměstnavateli poskytneme zadarmo, protože si ji buď vůbec nevykážeme, anebo tolerujeme její neproplacení. Není i tohle důvod k zamyšlení?
testesondy123