Přesně v den výročí, tedy letos 22. července, byla v prostorách Národní knihovny ČR v Klementinu otevřena výstava s názvem 100 let prvního zákona o veřejných knihovnách. Zájemci si ji tam mohli prohlédnout až do 12. října, nyní bude putovat dál. Má nejen připomenout historii knihovnictví, ale i upozornit na stále nedostatečné ohodnocení lidí pracujících v oboru.

 

 

Výstava, kterou připravily Renáta Salátová a Anna Machová z Národní knihovny ČR, zahrnuje panely s mnoha paragrafy knihovního zákona z roku 1919, který je (spolu s navazujícím prováděcím Nařízením vlády republiky Československé ze dne 5. listopadu 1919) jedním z nejdůležitějších historických milníků československého knihovnictví. Tímto zákonem byla všem obcím uložena povinnost zřizovat a provozovat knihovny pro veřejnost; díky tomu je dodnes naše síť veřejných knihoven prakticky nejhustší na světě. Panely obsahují i další informace o stavu tehdejšího knihovnictví či archivní fotografie. Pro ilustraci jsou doplněny mnoha historickými i soudobými publikacemi, zapůjčenými z fondů Knihovny knihovnické literatury Knihovnického institutu Národní knihovny ČR. Část výstavy je věnována výchově čtenářů i vzdělávání knihovníků, tak jak byl koncipován i zákon – s velkým důrazem na osvětovou a vzdělávací funkci knihoven. Autorky připravovaly výstavu dobrého půl roku. „Bylo to náročné. Částečně jsme se nechaly inspirovat lokálními výstavami v Ostravě a jiných částech republiky. Nezbytné bylo sehnat obrazový materiál,“ uvedla pro Sondy Revue Renáta Salátová.

 

Práce ji ale navzdory náročnosti bavila, v archivech narazila na mnoho zajímavostí. Zaujalo ji kupříkladu to, že zákon se zabýval i knihovnami pro menšiny, zejména německou a polskou. Knihovny existovaly a knihovníci pracovali samozřejmě i v dobách před tímto zákonem, na což ostatně pamatuje i výstava. „Zajímavé bylo probírat se rozpravou v Národním shromáždění československém. Poslanci vznášeli různé připomínky, zákon byl ale jednohlasně přijat. Politici v něm viděli cestu k větší vzdělanosti Československa. České země, a ještě více pak Slovensko a především Podkarpatská Rus, se totiž potýkaly s částečnou negramotností, která v některých místech Podkarpatské Rusi dosahovala až devadesáti procent,“ říká Renáta Salátová.

 

„Jsme si plně vědomi toho, jak velký význam mají knihovny pro každý národ, tedy i pro národ náš, a nesmíme si zatajovat, jak daleko jsme v tom ohledu za mnohými národy jinými a jak bude potřeba upřímné a usilovné snahy, abychom dohonili, co namnoze bez naší viny bylo zmeškáno,“ uvedl tehdy v poslanecké rozpravě zpravodaj návrhu Max Pilát.

 

Výstava v Národní knihovně měla podle slov jejích autorek obrovský ohlas, řada knihoven v ČR projevila zájem o její instalaci. „Do června už je ,rozebraná‘. Knihovny si ji objednávají třeba při příležitosti nějakého svého výročí. Mohou ji doplnit lokálními informacemi.“

 

 

Výstava zároveň upozorňuje, že lidé pracující v knihovnictví jsou finančně podhodnoceni, což by se částečně mělo změnit. Pokud bude ve státním rozpočtu na rok 2020 přijat návrh na zvýšení jejich platů o 1500 korun (v tarifech) a bude zrušena první platové tabulky, polepší si. Na postupné další navyšování jejich platů by se však mělo myslet i v příštích letech. Jak uvedla Renáta Salátová, část knihovníků si musí chodit přivydělávat, aby uživila rodinu nebo mohla splácet hypotéku. Podle analýzy Knihovnického institutu Národní knihovny ČR z roku 2016 bylo v daném roce 32 % knihovníků zařazeno do platové třídy 9 (s průměrným hrubým platem 20 448 korun) a 30 % do třídy 8 (s průměrným hrubým platem 19 335 korun). Pro srovnání – průměrná mzda v ČR v roce 2016 dosáhla 27 589 korun. „Pracovník v knihovně přitom mnohdy potřebuje vysokoškolské vzdělání a být jazykově vybaven,“ říká Salátová.

Připomíná, že první zákon knihovníkům zaručoval garantovaný příjem: v knihovně, určené více než pěti tisícům obyvatelům, nesměla být odměna nižší než 500 korun ročně, což sice nebyla žádná sláva, ale proti dobám před zákonem zlepšení. V knihovnách určených více než deseti tisícům obyvatelům byl knihovník obecním odborným úředníkem, musel být odměňován stejně jako oni a mít stejné právo na kariérní postup. Renáta Salátová má za to, že knihovnické povolání je finančně podhodnoceno hlavně proto, že tam pracují většinou ženy – podle výše zmíněné analýzy pracovalo v knihovnách v roce 1998 celých 93 % žen a v roce 2016 to bylo 87 %. Knihovnice jsou podle jejích slov podhodnocené podobně jako zdravotní sestry nebo učitelky a lidé v dalších oborech, kde pracují také hlavně ženy. I proto se lidé do knihovnictví nehrnou a je na čase to změnit.