V § 118 odst. 1 zákoníku práce je pak uvedeno, že za dobu práce v sobotu a v neděli přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku. Je však možné sjednat jinou minimální výši a způsob určení příplatku.

Podle mého názoru ale i zde má smluvní svoboda své hranice, není totiž, jak často uvádí ve svých nálezech Ústavní soud, bezbřehá. Ujednání ohledně výše příplatku, který by se téměř rovnal nule (např. 0,5 % průměrného výdělku nebo 1 Kč), je, domnívám se, v rozporu s čl. 28 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. Zde je uvedeno: „Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.“ Dále je v rozporu i s § 1a písm. c) zákoníku práce, podle kterého mají zaměstnanci nárok na spravedlivé odměňování. V rozporu s naším právním řádem je dále z toho důvodu, že se vztahuje pouze na zaměstnance, kteří jsou odměňování mzdou. Nevztahuje se na zaměstnavatele, kteří jsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce (např. příspěvkové organizace). Výše uvedená právní úprava tak zakládá nerovné zacházení se zaměstnanci.

Vzhledem k situaci na trhu práce a obavy ze ztráty zaměstnání budou zaměstnanci „dobrovolně povinně“ obdobná ujednání zřejmě podepisovat a nelze ani očekávat, že by se se zaměstnavatelem o výši těchto příplatků soudili.

Mám za to, že tato nezákonná praxe některých zaměstnavatelů by měla být postihována oblastními inspektoráty práce.