Lázeňskou péči může předepsat pouze registrující praktický lékař, u kterého je pacient v péči. Ambulantní specializovaný lékař, například ortoped, kardiolog, internista atd., může lázeňskou péči doporučit a praktický lékař na základě tohoto doporučení pak realizuje vyslání do lázní.
Péče praktických lékařů je hrazena většinou formou kapitačně-výkonové platby, s uplatněním regulací na objem tzv. indukované (lékařem vyžádané) péče a dále na objem předepsaných léků a zdravotnických prostředků, a to podle úhradových vyhlášek ministerstva zdravotnictví. Doposud žádná, ani ta současná, nezařadila lázeňskou péči do indukované péče, pro niž jsou v úhradové vyhlášce definovány regulační podmínky a příslušná omezení, při jejichž překročení hrozí vysílajícímu lékaři sankční srážky.
Jedinou regulací je tak vlastní systém vysílání na lázeňskou péci, jak jej definuje zákon o veřejném zdravotním pojištění a vyhláška ministerstva zdravotnictví, kterou se stanoví indikační seznam pro lázeňskou péči o dospělé, děti a dorost. Spolu s indikačními podmínkami, které musí zdravotní stav pojištěnce splňovat, definují tyto právní normy i kontraindikace, které pobyt v lázních vylučují. Dozor nad správným aplikováním pravidel pro vznik nároku na poskytnutí hrazené lázeňské péče zajišťují revizní lékaři pojišťoven, kteří musejí vystavený návrh na lázeňskou péči schválit předtím, než je pojištěnci poskytnuta; zdravotní pojišťovna tak přebírá plnou kontrolu nad výdaji na lázeňskou péči i odpovědnost za jejich úhrnnou výši. Tím se vyžádání lázeňské péče zásadně liší od předepsání léku nebo vyslání pacienta na vyšetření u specialisty či k hospitalizaci, o nichž se pojišťovna dozví až poté, kdy takovou péči či výdej léku fakturuje příslušné zdravotnické zařízení.
