Před čtyřmi lety jsme ještě v týdeníku Sondy psali o našem sporu s vedením Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů v ČR. Jednalo se o náš majetek – rekreační chalupu v Krkonoších. Článek měl název ,,Změnit odborový svaz může být dramatické“. Dramatické však byly události, které nastaly až v době následující.
V té době, na začátku r. 2005 jsme byli v soudním sporu. Odborový svaz podal žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem. Rekreační zařízení je ve vlastnictví naší základní organizace od r. 1956, kdy jej získali naši předkové. Od té doby se v pořádaných lyžařských zájezdech, v letních rekreačních táborech i v rodinných rekreacích vystřídalo několik generací odborářů, jejich dětí i vnuků. Naše ZO vstoupila do OSPZV v r. 1990. Na konci devadesátých let však vedení OS přišlo s myšlenkou, že všechna rekreační zařízení patří svazu. Jedna-lo se o několik desítek chalup, domů, letních chat apod., v nejkrásnějších místech naší vlasti. Postupně se měnilo znění stanov a hrozilo nebezpečí, že vedení svazu naši chalupu „vyvlastní“. Proto jsme v r. 2002 na členské schůzi odsouhlasili náš přechod od tohoto odborového svazu k Odborovému svazu státních orgánů a organizací. Vedení OSPZV se však nevzdalo a v r. 2004 podalo žalobu k soudu s tím, že vlastníkem nemovitostí je svaz. Přes zjevnou nesmyslnost tohoto požadavku však soudy rozhodly v náš neprospěch a v r. 2007 jsme dostali rozsudek od Krajského soudu, kterým jsme o chalupu přišli. Tento rozsudek velmi pobouřil nás, ale i jiné základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů v ČR, které byly, nebo ještě jsou v obdobné situaci. Zcela zjevně se v něm ignoruje Ústava ČR, která zaručuje ochranu majetku nejen fyzických, ale i právnických osob, tj. v našem případě základních organizací a rovněž i Listina základních práv a svobod, zejména článek 11. Nakonec nám ale nezbylo, než chalupu předat zástupcům odborového svazu zemědělství. V době při předání deklaroval předseda svazu B. Dufek, že chata bude sloužit k rekreaci odborářů. Co se však ve skutečnosti stalo, předčilo naše všechny očekávání. Prakticky okamžitě se objevil inzerát, v němž realitní kancelář Euro-realitní s.r.o. nabízela naši chalupu k prodeji. Mezitím jsme ovšem podnikli poslední možný krok a podali jsme dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Na tuto skutečnost jsme realitku upozornili, ale to však zůstalo bez odezvy. Našel se kupec a uzavřel smlouvu o budoucím prodeji. K našemu štěstí se totiž stalo, že OS pozapomněl v žalobě uvést pozemek pod chalupou a kupci se tato skutečnost zdála podezřelá.
Nakonec spravedlnost zvítězila
Závěr příběhu dopadl naštěstí dobře. Nejvyšší soud vydal dne 21. 1. 2009 rozsudek, v němž předchozí rozsudky Okresního i Krajského soudu ruší. Mj. se uvádí že ,,Legitimní rozhodnutí žalovaného, že přestane být členem OSPZV-ASO České republiky, a že přestoupí do OSSOO, nemůže mít za následek ztrátu vlastnického práva“ a že ,,ZO VÚZT Praha prvotně vstoupila s předmětnými nemovitostmi již ve svém vlastnictví do OSPZV ČaM, či jinak řečeno, stala se při založení Svazu jeho členem jako právnická osoba“. To je i v souladu s § 2, odst. 2 Zákona č. 83/1990 O sdružování občanů. Podle § 3 odst. 1 tohoto zákona rovněž platí, že ,,Ze sdružení může každý svobodně vystoupit“. Nejvyšší soud rovněž cituje odbornou právní publikaci Spolkové právo, kde její autor I. Telec uvádí, že ,,vedlejší spolek“ (tedy i ZO) s vlastní právní subjektivitou je právnickou osobou zcela plnoprávnou, lidově řečeno, je právnickou osobou ,,se vším všudy“. Na tomto zásadním právním závěru nic nemění ani to, že vznik a trvání samostatného vedlejšího spolku odvisí od spolku hlavního a od jeho organizační struktury, resp. od jeho stanov. Opustila-li ZO OSPZV-ASO, nelze ji nutit, aby se ,,zřekla“ věcí ve svém vlastnictví a ponechala je ve stávajícím OS. Dovolací soud je přesvědčen, že takový postup by se dostal do rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu.
Právní posouzení věci nelze uzavřít bez zasazení argumentace soudu a stran do širšího rámce hodnotových preferencí. Žalobce, tj. OSPZV-ASO tvrdil, že kontrola nad majetkem základních organizací má zůstat zachována odborovému svazu. To proto, aby nedocházelo ke ,,zcizování“ (eufemisticky řečeno) odborového majetku, které od roku 1991, po zániku ROH a založení nových OS, ,,již v tomto období začalo“. Tento názor považuje Nejvyšší soud za přehnaně skeptický a udržitelný snad v období začátku 90. let minulého století, kdy majetkové transformace z tzv. socialistického vlastnictví probíhaly někdy jen velmi obtížně sledovatelnými právními cestami. Žalobce přehlíží společenský a právní vývoj České republiky jako demokratického právního státu v mezidobí. Již E. Tilsch kdysi řekl, že zákon je pravidlo psané pro přítomnost. V současné době by měla mít přednost interpretace, preferující vlastnické sepětí členské základny fyzických osob v základní odborové organizaci s konkrétními věcmi, s nimiž tato ZO hospodaří (jinak řečeno, jde o pohled primárně ,,zdola“ nikoli ,,shora“). Tento výkladový přístup odpovídá podle názoru dovolací instance podstatně lépe tomu principu právního státu, který garantuje především práva jednotlivce – fyzické osoby, včetně jeho práva se svobodně sdružit a podílet se v rámci členství ve sdružení na výkonu vlastnického práva sdružení k určitým věcem (zde k rekreačnímu zařízení pro rodinnou a dětskou rekreaci). Žalobcův svou podstatou kolektivistický přístup vede de facto k vyvlastnění nemovitostí vůči sdružení fyzických osob, nepřiměřeně upřednostňuje právo OS jako nadřízeného subjektu ,,vyššího řádu“ a připomíná někdejší oprávnění svazových orgánů ROH vůči tehdejším základním organizacím.
Zásadně je třeba formulovat vztah stanov OSPZV - ASO jako občanského sdružení k relevantní obecné právní normě, kterou je zde § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Může-li podle tohoto ustanovení ,,každý“ svobodně vystoupit z občanského sdružení, pak se toto právo musí vztahovat i na právnickou osobu (ZO), jež je členem občanského sdružení (OS). Je-li taková právnická osoba vlastníkem majetku, pak nemůže vztah OS a v něm sdružené ZO působit tak rozsáhle, že by vedl k důsledkům typu ,,běžte, ale svůj majetek nám tu zanechte“. Takto by pozice odborového svazu v relaci k jeho základním organizacím neměla být chápána.
Nejvyšší soud tedy naše dovolání shledal jako přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném posouzení pro věc určujících hmotněprávních otázek odvolacím soudem a proto jej shledal i jako důvodné. Nás tedy čeká opět převzít naši chalupu, v níž se již bohužel zabydlel nový ,,majitel“. Přes všechny obtíže, které jsme v průběhu minulých osmi let museli překonávat však vidíme budoucnost optimisticky. A to nejen proto, že opět můžeme užívat naši oblíbenou horskou chalupu, ale i proto, že v rozsudku Nejvyššího soudu cítíme onu ,,obecnou spravedlnost“, kterou je třeba ctít a používat.
Ing. Petr Hutla
ZO Výzkumný ústav zemědělské techniky Praha
